Jeseník - Historie obce

Základní informace

Jeseník Kraj:OLOMOUCKÝ Jeseník Historie obceJeseník Historie obceJeseník Současnost obce a občanská vybavenost
Jeseník Památky a turistické zajímavostiJeseník Sportovní aktivityJeseník Okolí a příroda
informace
Správní obvod:Jeseník
GPS souřadnice:50°13'45.736 N,
17°12'16.716 E
Nadmořská výška:432 m n. m.
Katastrální výměra:3 822 ha
Počet obyvatel:12 048
Průměrný věk:38 let
Adresa www:http://www.jesenik.org

Jeseník, do roku 1947 Frývaldov (německy Freiwaldau), je slezské lázeňské město na severu Olomouckého kraje, středisko stejnojmenného okresu.K Jeseníku náleží i obce Bukovice a Dětříchov.

Historie obce

Jeseník Historie obce

Město nazývané „perlou Jesenicka" pro svou překrásnou přírodní polohu - leží na soutoku horských říček Staříče a Bělé, kudy procházejí i cesty, které jej spojují přes Ramzovské a Červenohorské sedlo s okolním světem. Soutok obou těchto řek tu vytvořil rozlehlá štěrkoviště, jež přiměla první zdejší osadníky kolem r. 1260, aby začali městu říkat Frývaldov (frei vom Walde).

Zprvu tu vznikla ves a krátce potom i město, uváděné poprvé r. 1267. Už kolem r. 1290 bylo střediskem vikbildu, správního okrsku 10 vsí, v nichž městský fojt vykonával hrdelní právo. Opěrným bodem města bez hradeb byl hrad. Počátkem 14. století město velice trpělo nájezdy loupeživých rytířů a právě z té doby (1326) se datují důležité zmínky o hamrech v blízkosti města, jichž bylo 13. Lze se domnívat, že šlo o výrobu železa dobré jakosti, protože podle dvou zpráv z konce 14. století se prodávalo v Anglii. S poklesem těžby rudy zanikly i hamry včetně hornických vsí a počátkem 15. století se tu kulo železo jen na dvou místech .
V tu dobu byl městským fojtem Hynek Mušín, který byl pro své sympatie k husitství zbaven fojtství. Nový rozmach těžby nejen železné rudy, nýbrž i zlata a stříbra vynesl městu r.1506 horní statut a stalo se dokonce majetkem evropsky známé podnikatelské firmy Fuggerů z Augšpurku. Ta, když rudné bohatství vytěžila, prodala město i s okolními vesnicemi r. 1547 zpět biskupství vratislavskému. V Jeseníku sídlil vrchnostenský úředník, spravující do r. 1848 oblast od Mikulovic až po Ramzovou a Filipovice. Vidina horního podnikání se ještě v 16. století rozplynula a město se chopilo skromnějšího, ale trvalejšího zdroje výživy - plátenictví. Zejména předměstí Svoboda bylo zabydleno přadláky a pláteníky, kteří hotové výrobky vyváželi do celé Evropy i nově objevených zámořských osad. Řemeslnický ráz města potvrzují i četné cechovní řády, udělené městu na rozhraní 16. a 17. století.

Čarodějnické procesy

Třicetiletá válka ukázala městu svou zlou tvář ve zvlášť hrůzné podobě. Zde totiž začala v r. 1622 série čarodějnických procesů, která si v městě a okolí vyžádala stovky obětí.

Jen v Jeseníku se ví o 102 osobách, upálených na popravišti blízko cesty vedoucí do lázní. Obecný rozvrat, vnesený do všech oblastí života dlouhou válkou, jen pomalu ustupoval poklidnému rytmu řemeslnické práce v městě. Rozdělením Slezska r. 1742 bylo místní plátenictví těžce postiženo ztrátou vývozu přes Vratislav a trvalo dlouho, než našlo náhradu na Balkáně.

Další odkaz http://www.carodejnicke-procesy.mysteria.cz/

Skutečným duchovním morem a příkladem hlubokého mravního úpadku lze nazvat inkviziční procesy s čarodějnicemi, které byly v letech 1662-1684 inscenovány na Jesenicku, tehdejším Frývaldovsku. Spolu s losinskými a šumperskými procesy zajišťují tomuto kraji smutný primát v kulturních dějinách našich zemí.

Počátky víry v existenci ďábla a jeho spojenců čarodějníků a čarodějnic lze spatřovat již ve starověku, avšak opravdový rozmach pronásledování zejména žen obviněných z čarování spadá až do středověku a raného novověku. Zastánci víry v démony a čarodějnice a jejich pronásledování se staly osoby mnohdy vysoce postavené a vzdělané. Jako příklad lze uvést jméno zakladatele scholastiky Tomáše Akvinského, politika a vynikajícího právníka Jeana Baudina, krále Jakuba I., či zakladatele protestantismu a kalvinismu Martina Luthera a Jana Kalvína.

Spojení nesmyslné pověry se specifickou formou trestního zřízení inkvizicí se stalo metlou, před níž se začala třást větší část Evropy. Dokumentem, jenž se neblaze zapsal do dějin procesů, byla bula papeže Inocence VIII. Summis desiderantes z r. 1484, která provázela sepsání jedné z nejstrašnějších knih lidské civilizace, Kladiva na čarodějnice (Malleus maleficarum). Ta byla poprvé vydána v r. 1487 a jejími autory byli dva zkušení dominikánští inkvizitoři Jakub Sprenger a Jindřich Institoris (Krämmer). Kladivo se brzy stalo základní příručkou pro vedení procesů s údajnými čarodějníky a čarodějnicemi. Je pochopitelné, že v tomto ovzduší obecné víry v ďábla a jeho čarodějnické spojence jen málo lidí se dokázalo veřejně postavit proti honu na čarodějnice. Z nejznámějších odpůrců procesů možno jmenovat lékaře nizozemského původu Jana Weyerra, trevírského kanovníka Cornelise Loose, anglického šlechtice Reginalda Scotta, francouzského filosofa Michela de Montaigne, německého jezuitu Fridricha von Spee, našeho Jana Amose Komenského, z pozdějších pak kalvínského teologa Baltazara Bekkera a německého právníka Christiana Thomasiuse.

Hranice s domnělými ďáblovými služebníky hořely v 17. stol. nejvíc v německých zemích, Skotsku a Francii, naproti tomu takřka ustaly ve Španělsku, Itálii a Nizozemí. Nejméně byly procesy postiženy severské země Dánsko a Norsko, do jisté míry i Švédsko a zejména pravoslavná východní Evropa a Balkán, který byl tehdy pod tureckým panstvím.

V českých zemích jsou v období před třicetiletou válkou zaznamenány jen ojedinělé případy procesů s čarodějnicemi (snad první případ se udál r. 1540 v Náchodě). Také ve Slezsku došlo jen ojediněle k vedení procesů s domnělými čarodějnicemi. V letech 1456-1503 bylo inscenováno několik procesů v okolí Wroclawi (např.1456, 1458, 1503). Skutečný hon na čarodějnice tu však nastal teprve v 17. stol. a dosáhl přímo obludných rozměrů.

Čarodějnické inkviziční procesy na dnešním Jesenicku /tehdejším Frývaldovsku/,které v té době bylo součástí nisko-otmuchovského knížectví, lze časově rozdělit do tří etap. První jejich obětí se stala žena jesenického pastýře Barbora Schmiedová, kterou v létě 1622 obvinil na smrtelné posteli její muž jako čarodějnici. Nešťastná žena byla ihned zatčena a za použití mučení podrobena prvnímu výslechu. Za tímto účelem byl sestaven soudní tribunál v čele s biskupským advokátem Janem Grosserem a městskými soudci Kašparem Schmidtzem Melchiorem Wildenem.

Obviněná Barbora pak uvedla na mučidlech dalších pět žen, které měly být ve spojení s ďáblem. Mezi jinými jmenovala i ženu jesenického radního Uršulu Hegerovou, obchodnici Evu Bässlerovou a další. Mezi jinými jmenovala i ženu jesenického radního Uršulu Hegerovou, obchodnici Evu Bäslerovou a další. O krutosti vedení výslechů svědčí případ Marty Wetzelové, která byla nalezena 21. srpna ve vězení se zlomeným vazem. Přesto byla před vratislavskou bránou seťata a pohřbena pod šibenicí. První žena obviněná z čarování, Barbora Schmiedová, byla upálena3. července 1622 v Nise a další údajné čarodějnice pak koncem srpna v Jeseníku. Podle záznamů v soudních aktech bylo v první fázi procesů vyšetřováno 35 lidí. Záznam u ženy z Horního Údolí svědčí o tom, že už v prvním období se vlna čarodějnické inkvizice rozšířila z Jeseníku a okolí i na Zlatohorsko.

Druhá vlna těchto strašných justičních zločinů se zvedla r. 1636 a postihla především oblast Zlatohorska a Nisska. Neznáme sice bezprostřední popud k obnovení procesů, je však jisté, že k hlavním podněcovatelům nové inkviziční vlny patřil i biskupský prokurátor dr. Martin Lorenz z Nisy. Procesy se brzy rozrostly do té míry, že v září 1639 vydala nisská zemská vláda povolení ke stavbě spalovacích pecí „k spravedlivému popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů". Poněkud jinak se na průběh procesů díval tehdejší vratislavský biskup Karel Ferdinand, který dal sestavit zvláštní komisi, pověřenou zkoumáním vynesených ortelů. Procesy totiž znamenaly pro vyšetřující soudní tribunál výnosný podnik. Svědčí o tom např. zjištění, že zemská vláda v Nise získala za popravu 11 osob 351 tolarů, přičemž radní, purkrabí a další členové tribunálu obdrželi průměrně 9 - 18 tolarů. Patrně se již nikdy nepodaří zjistit skutečný počet obviněných osob, které byly v druhé vlně procesů v letech 1636-1648 upáleny jako čarodějnice. Podle neúplných údajů zemské vlády se jich uvádí 26, což však bude jen zlomek skutečného počtu obětí. Vždyť jen v roce 1641 bylo při čtyřech hromadných exekucích upáleno 16 osob. Podle některých zpráv bylo v letech 1639-1651 upáleno v Nisském knížectví 242 osob.

Nejúděsnější období čarodějnických procesů v nissko-otmuchovském knížectví počalo r. 1651 a zasáhlo především Jeseník, Nisu, Glucholazy a Zlaté Hory. Na počátku stálo opět nesmyslné obvinění chlapce ze Širokého Brodu, že se údajně s jednou tamní čarodějnicí zúčastnil čarodějnického sabatu - shromáždění. Pravděpodobně první ortel v této etapě v letech 1651-1648 byl vynesen 23.května 1651 v Nise nad Uršulou Schnurzelovou ze Širokého Brodu. V rozsudku čteme, že „se hrubě proti přikázáním Božím prohřešila, od Boha, jeho matky a všech milých svatých odpadla, naproti tomu však tělem i duší prokletému pekelníku Rolandu se oddajíc, s ním mnohokráte tělesně obcovala, velebnou svátost znesvětila, též mnoha lidem čarováním uškodila...". 7. června téhož roku ji následovalo dalších 5 žen, 19. června pak bylo upáleno 7 obviněných. Procesyse postupně rozrostly do té míry, že došlo opět k hromadným popravám. Např. v září 1651 přišlo při 4 hromadných popravách o život celkem 32 lidí, z toho poprvé v těchto procesech i muž, obviněný z čarodějnictví. Při další exekuci 20. září bylo popraveno 9osob, podle jiných záznamů bylo při 11 hromadných popravách té doby upáleno 54 osob. V tomto období procesů se poprvé setkáváme se jménem pozdějšího losinského a šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu /dnešní Zlaté Hory/, který byl v případě jesenických procesů přísedícím tribunálem, ale jinak pilným a učenlivým žákem inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nisy. Uprostřed nejzběsilejšího honu na čarodějnice zasáhl znovu, jako už před léty, biskup Karel Ferdinand, který nabádal zemského hejtmana Jiřího, hraběte z Hodic „před příliš přísným a nebezpečným vedením procesů. Připadá nám," praví dále „jako by jedné nebo i více osobám se stalo příliš mnoho, jako by byly příliš zastrašovány a mučeny." Bohužel, ani v tomto případě biskup se svým napomenutím neuspěl a procesy pokračovaly s neztenčenou silou dál.

Mezi ortely z konce roku 1651 najdeme několik případů, které se poněkud odlišují od předešlých. Jde o rozsudky nad údajnými dětmi. Jak ukázalo další bádání, neznamenají ony časové údaje věk obviněné osoby, ale údobí, po které měly být údajně služebníky ďábla. Vysvětlení tohoto jevu lze spatřovat ve snaze inkvizitorů dokázat biskupovi, že je nezbytné i přes sílící protesty „proti dlouholetým spojencům ďáblovým" v procesech pokračovat. Proto, když se uskutečnila r. 1651 návštěva biskupského vizitátora v Jeseníku, bylo ve zprávě konstatováno, že sice všichni obyvatelé města jsou katolíky, ale polovina z nich prý je oddána zločinu čarodějnictví. Rovněž evropské noviny Theatrum Europeum popisují r. 1652 Slezsko jako zemi, která se hemží čarodějnicemi a zlými duchy; jen ve Zlatých Horách prý mělo 8 katů plno práce se stínáním a upalováním, přičemž naráz strčili do pece 6-8 kusů „čarodějnické havěti".

Poslední známé jesenické ortely pocházejí z let 1683-1684. Koncem listopadu 1683 byl vynesen rozsudek nad Kašparem Gottwaldem a v únoru 1684 nad Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou. Všichni tři pocházeli z Domašova. V protokolu se mimo jiné uvádí: „Ježto se Rozina ve svém trojnásobném výslechu dobrovolně přiznala a stále na výpovědi trvá, že jsouc svedena matkou, strašnému a hroznému zločinu čarodějnictví se oddala, na vidlích proletíc komínem k ďábelským schůzkám na pastvisko vyjížděla, kde podle čarodějnických obyčejů tančila." Je však pravděpodobné, že v té době plály hranice i na jiných místech nisko-otmuchovského knížectví i v jiných slezských knížectvích. R. 1653 je uváděn rozsudek nad dvěma ženami z Opavy a r. 1667 bylo upáleno 16 osob na Ratibořsku. Pravděpodobně poslední známý slezský proces se odehrál r. 1740 ve Stínavě nad Odrou. Nebezpečí však nebylo zcela zažehnáno ani v následujících obdobích. Ještě r. 1775 se pokoušeli obyvatelé z okolí Nisy rozpoutat nové pronásledování žen obviněných z čarování, ale tento pokus byl později odhalen jako pouhé udavačství.

Závěrem je nutno se zmínit o celkovém počtu osob, které se staly oběťmi honu na čarodějnice. Přesnější údaje se patrně už nikdy nepodaří zjistit, avšak podle těch nejstřízlivějších odhadů si procesy v nisko-otmuchovském knížectví, především v oblasti Jesenicka, vyžádaly v letech 1622-1684 nejméně 250 lidských životů. Skutečné číslo však bude patrně daleko vyšší.

Rozvoj města

Obchodních cest přes Vídeň využil r. 1822 místní podnikatel Adolf Rayman, který získal u vídeňského bankovního domu Regenhart velký úvěr a založil v Jeseníku manufakturu, jež si výrobou jemného prádla vydobyla dobré jméno v Evropě i zámoří. Spojená firma Regenhart - Rayman postupně pohltila menší konkurenty ve městě a zavedením strojového předení a tkaní i novými metodami chemického bělení v něm získala monopolní postavení.

Druhou význačnou osobností, která na sklonku feudálního období vtiskla městu svůj punc, byl Vincenz Priessnitz (1799-1851), který svou vodoléčbou získal v celé Evropě i v Americe nevídanou popularitu. Do Gräfenberku nad Jeseníkem, kde zbudoval řadu lázeňských objektů, přitahoval především šlechtice, kteří přinášeli místnímu obyvatelstvu nejen vítaný příjem, nýbrž i mnohá prospěšná kulturní zařízení (historie lázní ).

Nová organizace veřejné správy po zániku feudalismu přinesla Jeseníku nový zisk, protože se stal od r. 1850 sídlem okresního hejtmanství, spravujícího oblast od Zlatohorska po Javornicko. Koncentrace průmyslové výroby stále více přitahovala vesnické obyvatelstvo a přetvářela je v městský proletariát. Ten se vlivem sociálně demokratických snah začal organizovaně bránit stupňovanému vykořisťování v Raymannových podnicích a několika menších továrnách, k nimž přibyly r. 1890 i rukavičkárna B. Blühdorna, zaměstnávající na 400 osob. S významem města rostl i počet jeho obyvatel. Jestliže zde v r.1836 žilo 2 518 osob, pak se tento počet do r.1869 zdvojnásobil na 5 242 obyvatel. Roku 1921 čítalo město 6 722 lidí a roku 1930 tu bylo napočítalo 8 261 obyvatel.

Ustavičný růst počtu obyvatel vyžadoval řadu nových zařízení, jež ve městě citelně chyběla. Přičiněním ženského podpůrného spolku byla r.1890 zbudována nemocnice, rozšířená r.1928 o nový trakt. Nutný byl i nový vodovod (1876), když staré dřevěné vedení, instalované r.1840 z iniciativy lázeňského hosta barona Wesselényiho, se opotřebovalo. Neobyčejným dobrodiním pro město bylo železniční spojení na Hanušovice a Hlucholazy, dokončené r. 1888. Malé nádraží brzy nevyhovovalo velkému provozu a bylo r. 1912 rozšířeno do nynější podoby.

Vlakovým spojením podstatně zesílil turistický ruch, cílevědomě pěstovaný od r. 1881 Moravskoslezským sudetským horským spolkem (MSSGV). Od značení turistických tras, vydávání map a vlastního časopisu „Altvater" přechází postupně spolek i k náročnějším činnostem - stavbám horských chat či rozhleden. Přičiněním frývaldovské sekce byla takto v roce 1899 postavena na vrcholu Zlatého chlumu (875 m) nad městem 26 m vysoká kamenná rozhledna, která dostala název Freiwaldauer Warte (Frývaldovská stráž ). Stále rostoucímu počtu návštěvníků poskytovalo vítané osvěžení místní koupaliště (1882) i zlepšené ubytování v novém hotelu U koruny (1890), dnes hotel Jeseník. Bydlení ve městě zpříjemnilo zavedení plynu (1900) a elektrifikace (1920). O protipožární ochranu se staral od r. 1871 hasičský sbor. Čilý hospodářský ruch podporovaly peněžní instituce, a to záloženský spolek (1865) a městská spořitelna (1872). Spolkový život, odezíráme-li od střeleckého spolku, jehož začátky patří 16. století, se začal rozvíjet až po r. 1850. Skromné spolkové snahy se omezovaly zprvu na podpůrné cíle, pěstování zpěvu a tělesných cvičení. První jesenické noviny se objevily r. 1874 (Volksfreund) a měly katolický charakter, zatímco jejich liberální protiváha (Mährisch-slesische Presse) se ukázala teprve r. 1883.

Nedostatečně bylo odedávna postaráno o školství. Více než pětitisícové město dostalo chlapeckou školu (dnešní gymnázium) až r. 1872, r. 1887 byla doplněna dívčí školou (dnes ZŠ Komenského). Nedostatek školních místností neodstranila ani obecná (1881) a měšťanská škola (1888) řádu Voršilek, které tu vybudovaly velký školní komplex s obchodní a rodinnou školou (1902). Teprve r. 1913 vzniklo v Jeseníku reformní reálné gymnázium, umístěné nouzově v chlapecké obecné škole. Výchovou učňovského dorostu se od r. 1883 obírala pokračovací škola. Za první republiky českým dětem poskytovala vzdělání skromně zařízená menšinová škola.

20. století

První světová válka stála Jeseník 185 mrtvých, ale ani tato žeň smrti neudusila ducha velkoněmeckého nacionalizmu, jemuž přály zejména měšťanské vrstvy.

Vznik československého státu přijaly tyto skupiny obyvatelstva s obavami, zejména když při prvních volbách r. 1919 zvítězila sociální demokracie. Když však k zásadnímu sociálnímu zvratu nedošlo, smířila se německá buržoazie na čas s novou skutečností. I frývaldovská stávka se střelbou do dělnictva ji přesvědčila, že v Československu k revolučním změnám nedojde. Nástup hitlerismu našel v místním obyvatelstvu nadšenou odezvu, vrcholící okupací Sudet německou armádou počátkem října 1938. Výsledek druhé světové války je však přesvědčil, že podlehlo falešným iluzím. Podle závěrů Postupimské konference došlo na základě dohody vítězných mocností v průběhu r. 1946 k odsunu převážné části německého obyvatelstva, které bylo bohužel doprovázeno řadou excesů.

Květnem 1945 začala nová epocha v dějinách města za zcela změněných národnostních a sociálních podmínek.

Demokratický systém, který měl navázat na tradice první republiky, vystřídal po únoru 1948 nástup nového totalitního, tentokrát komunistického režimu. Ten se na vzhledu města podepsal ponejvíce téměř nulovou údržbou historického dědictví, které vzhledem k jeho německému původu neměli noví vládci nikterak zachovávat či rozvíjet. Tak zaniklo nebo bylo necitlivě zničeno mnoho kulturních památek, domů a staveb, které nahradily uniformní panelové domy a to dokonce přímo na náměstí. Jaké hrůzy však mělo jeho působení na morální stav společnosti a výchovu už od školních let, zhodnotí snad až budoucí generace.

Dne 1.7.1960 se doposud samostatný okres Jeseník v rámci dělení územního uspořádání začlenil do okresu Šumperk.

Revoluci v listopadu 1989 přivítali proto občané města rovněž s nadšením a na tradičním místě, kterému vrátili původní název - Masarykovo náměstí. Od r. 1990 pak ve městě začíná probíhat důsledné odstátňování majetku a v průběhu malé a velké privatizace tak podniky získávají nový, většinou soukromý charakter. Pomalu se začíná měnit i tvář města, během krátké doby vyrostlo mnoho nových obchodů, podniků malých, středních i větších a jsou navazovány opět vztahy s původním obyvatelstvem, které přes nespornou vinu svých předků na Jesenicko nikdy zcela nezapomnělo. i s jeho pomocí postupně dochází k obnově nebo záchraně některých památek (komplex poutního místa Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách, Městské muzeum v Javorníku v Dittersově domě, pamětní desky významným osobnostem ap.). V r. 1993 byla zcela nově zrekonstruována bývala klášterní kaple, která dnes slouží široké veřejnosti jako koncertní a výstavní síň, dokončeny některé významné projekty (nový vstup do nemocnice, domov důchodců) a mnoho veřejných staveb dostává nový kabát.

Významnými kulturními okamžiky v životě města bylo udělení čestného občanství města Jeseníku Judr. Miloši Kočkovi (za propagaci lázeňství a historie našeho města v knize „Prameny živé vody") a PhDr. Rudolfu Zuberovi za celoživotní dílo v popularizaci celého jesenického regionu i města samotného (oba v r.1994). V listopadu 1994 proběhly ve městě již druhé svobodné komunální volby, v nichž s převahou zvítězily pravicové strany (ODS, ODA, KDU-ČSL) a starostou města se již podruhé stal ing. Petr Košacký (ODA).

V r.1994 se rovněž široce rozvíjí spolupráce za pomoci švýcarské strany a to hlavně na poli cestovního ruchu (pomoc při řešení městského informačního systému, I.C., lázeňství (vybudování nového lázeňského pramenu "Bern 1995" při cestě na Pomezí 22.8.1995 ap.). Dne 24.5.1995 v 17.58 hod. rozhodl Parlament ČR o znovuzřízení okresu Jeseník. Nový okres bude zahrnovat celkem 23 obcí. Rozhodování v parlamentu byl osobně přítomen starosta města Jeseník ing. Petr Košacký. 141 poslanců se vyslovilo pro, 10 se zdrželo hlasování a 1 byl proti. Výsledek hlasování předčil i nejoptimističtější očekávání.Okres byl oficielně zřízen 1.1.1996.

Dne 29.9.1995 navštívil Jeseník prezident republiky Václav Havel. Po krátkém uvítání uspořádal tiskovou konferenci pro sdělovací prostředky a zástupce města a následně pronesl před radnicí krátkou řeč k jesenickým občanům. Tato návštěva byla součástí jeho dvoudenní pracovní návštěvy okresu Bruntál a budoucího jesenického okresu.

Vyhledat obec

Název obce:
Kraj: