Historie obce Hlubočany
Hlubočany se poprvé připomínají již v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, kterou historikové datují do roku 1141 (sama není datována). V soupisu majetku katolické církve na Moravě je uvedeno, že olomouckému kostelu patřily v obci dvě popluží. Roku 1261 se v písemných pramenech vyskytuje Ludslav z Hlubočan. V druhé polovině 13. století patřila ves patrně pánům z Obřan, kteří se zřejmě postarali o její kolonizaci německými přistěhovalci. Později měl Hlubočany Jindřich z Lipé, který je roku 1325 daroval klášteru Králové na Starém Brně (zakladatelkou tohoto kláštera byla Eliška Rejčka, vdova po českých králích Václavovi II. a Rudolfu I. Habsburském). V době husitských bouří (před rokem 1424) byla ves zastavena Jindřichovi z Lipé, který tak de facto nad tímto klášterním zbožím držel ochrannou ruku. Třicetiletá válka se na vývoji Hlubočan podepsala velmi negativním způsobem.
Roku 1869 žilo ve 118 domech 573 obyvatel. Obec byla osídlena převážně německými obyvateli. Škola (jednotřídka) byla založena v roce 1876, do té doby chodily hlubočanské děti do školy do Kučerova; česká menšinová škola zahájila výuku v roce 1919. V roce 1890 byl v Hlubočanech založen německý hasičský sbor, za první republiky v obci vyvíjel činnost i český místní odbor Národní jednoty. V obci byl rovněž mlýn a cihelna; při parcelaci za první pozemkové reformy byly z velkostatku vytvořeny statky zbytkové: Hlubočany (majitel J. Podivínský) a Terešov (majitel J. Hytych), 78 ha bylo propuštěno vlastníku a jen 15 ha rozděleno. V roce 1930 obec sestávala ze 173 domů, ve kterých žilo celkem 747 obyvatel (514 Němců a 233 české národnosti: česká menšina tedy byla velmi početná). Za okupace byly české rodiny vystěhovány, po skončení války byly v letech 1945-1946 odsunuti všichni Němci do Německa a obec osídlena českými rodinami.
