Historie obce Libějovice
Obec Libějovice vznikla na počátku XIII. století. Úrodnost polí a vhodné životní podmínky lákaly od pravěku člověka do tohoto kraje. Původní jméno obce Ljubějovici i jména okolních obcí tento starý původ naznačují. Jméno dostala obec po zemanovi Ljubějovi. První přesné zprávy pocházejí z roku 1264, kdy se připomíná Tomáš z Ljubějovic.Malovcové (1352-1557)
První bezpečně zjištění majitelé Libějovic jsou Malovci, kteří postavili v Libějovicích tvrz.
Český rytířský rod Malovců, dříve v Čechách velmi rozšířený, pocházel z nedaleké tvrze Malovic. Jejich rodový znak tvoří půl bílého koně v červeném poli a korunovaná přilba. Kmen Malovců byl od pradávna rozdělen na několik větví, z nichž nejznámější byli Malovcové z Pacova, Malovcové z Malovic a Malovcové z Libějovic. Tito poslední Malovcové přidávali k svému rodovému jménu "z Libějovic".
Zakladatelem původní věžovité tvrze Libějovic byl Petr neboli Pešek z Libějic. (...)
Druhým Malovcem v Libějovicích byl Diviš Malovec, který spravoval tvrz. r. 1374-1389. Po jeho smrti nastoupil Dobeš Malovec. (...) Dobeš obohatil svůj majetek hlavně zakládáním rybníků, v nichž měl velikou zálibu. O dalších majitelích Libějovic nemáme nikde zmínky, až v XV. století známe Diviše Malovce z Libějovic, věrného služebníka krále Jiříka. (...)
Po jeho smrti nastoupil v Libějovicích jeho syn Léva Malovec (1489-1523). Též on vynikal dovedností a stal se r. 1514 prácheňským hejtmanem. Léva zanechal po sobě šest synů, Diviše, Bohuslava, Zikmunda, Pavla, Mikuláše a Vojtěcha. Ti spravovali celé panství rukou nedílnou. Za nich byla celá tvrz přeměněna v malý hrad či zámek.(...) Roku 1539 převzal správu Libějovic nejstarší syn Diviš. (...)
Diviš hospodařil špatně a statek velmi zadlužil. Proto byl nucen r. 1557 prodati Libějovice Vilému z Rožmberka. (...)
Rožmberkové (1557-1610)
Noví páni na Libějovicích zavedli ve všem lepší a důmyslnější správu. Ovšem při obnově statku bylo mnoho starožitných památek zničeno. I Starý zámek byl v té době přebudován. Každý pán něco k němu přidal nebo ubral nebo změnil, a tak dnes z původní tvrze a původního zámku jsou jen stopy.
Pod Vilémovou správou bylo tehdy panství krumlovské, třeboňské, novohradské, rožmberské, helfenburské, choustnické, miličínské a prachatické, dále kláštery vyšebrodský, zlatokorunský, třeboňský, borovanský, panenský klášter v Krumlově a fara v Krumlově. Své panství rozšířil ještě o Zeleč a Drslavice, roku 1554 o Volyň a Vimperk a konečně r. 1559 převzal úředně Rabí a Libějovice. Tehdy měl na svém panství 10 936 poddaných. Jeho panství velmi rostlo i v letech pozdějších a všichni se pod jeho vládou cítili spokojeni. Byl poddanému lidu opravdovým otcem, a proto všemi milován. Z té příčiny se všichni také radovali, když byl r. 1553 ustanoven hejtmanem kraje Prácheňského. (...)
K dobrým vlastnostem Vilémovým patřila jeho velká dobročinnost, které v hojnosti zakusili i jeho libějovičtí poddaní. Na svých statcích prováděl velké a nákladné stavby, jichž byl milovníkem. Též Starý zámek v Libějovicích přestavěl. Jeho snahou bylo rozšíření panství, které za jeho vlády dostoupilo vrcholu a učinilo z Viléma největšího českého šlechtického vládce. S oblibou pěstoval vědy a umění a konečně vynikl i v rybnikářství, které velmi zvelebil a rozšířil i na svém libějovickém panství. V letech 1566-1567 pracoval na Libějovicku při úpravě nových rybníků proslulý český rybníkář regent Jakub Krčin z Jelčan, který opravil u Libějovic důmyslně stoku na rybník Mlaky, která se po něm nazývá Krčínská stoka. (...)
Jeho nástupcem se stal jeho bratr Petr Vok z Rožmberka, který se narodil 1. října 1539. (...)
Petr Vok, který se hlavně v pokročilém věku zdržoval na zámku v Třeboni, holdoval nadmíru rozkoším tohoto světa a pro ně mnoho obětoval. To mělo veliký vliv i na jeho statky, které se počaly rychle rozpadávat. Tak r. 1610 postoupil Petr Vok Libějovice svému sestřenci Janovi hraběti Zrínskému s tou podmínkou, že po jeho smrti, nezůstaví li přímých dědiců, připadne panství Libějovice roku Švamberků.
Petr Vok zemřel v Třeboni 6. listopadu 1611 a byl pochován s nebývalým leskem v Č. Krumlově. Jím vymřel slavný kdysi rod Rožmberků. (...)
Švamberkové (1612-1621)
Dle rodové smlouvy mezi Rožmberky a Švamberky z r. 1484 mělo celé panství Rožmberků připadnouti Švamberkům. Poněvadž však i císař Rudolf II. chtěl dostati část jmění Rožmberků, byla udělána nová smlouva 11. září 1600 a 24. října 1601, v níž byla část statků jako dědictví postoupena císaři a též ustanoveno, že Libějovice dostane sestřenec Petra Voka Jan hrabě Zrinský, ale po jeho smrti připadnou i ony rodu Švamberskému. Hrabě Zrínský se tedy uvázal v držení Libějovic, ale za necelé dva roky zemřel, a tak panství Libějovické přešlo pod správu rodu Švamberků, kteří dle smlouvy přidali od toho roku 1612 ke svému rodovému znaku rožmberskou červenou růži. Prvním pánem z rodu Švamberků v Libějovicích byl Jan Jiří ze Švamberka. (...)
Jan Jiří ze Švamberka zastával vysoké zemské i státní úřady. Byl královským radou, od r. 1595 radou komory, v letech 1600 až 1609 dvorským sudím a 1609 až 1611 nejvyšším komorníkem. Velmi se zajímal o potřeby svých poddaných jak v Libějovicích, tak i v celém okolí, a proto se všichni těšili z toho, že r. 1609 byl ustanoven hejtmanem kraje prácheňského a bechyňského.
Po jeho smrti r. 1617 ujal se správcovství Libějovic jeho syn Petr ze Švamberka, který se stal brzo jedním z nejbohatších pánů českých. (...)
Po bitvě na Bílé hoře byl jako jeden z povstalců odsouzen ke ztrátě cti a všeho majetku. Jeho manželka, provdaná již za Žerotína, ujela se svými sedmi dětmi za králem Bedřichem. Jednoho z posledních, kdysi mocných Švamberků vídával B. Balbín v Praze živiti se žebrotou. (...)
Císař Ferdinand II. daroval švamberské statky r. 1621 generálovi Karlu Bonaventurovi hraběti z Buquoy.
V těch dobách trpěly Libějovice i se sousedními obcemi mnoho válečnými událostmi, neboť přes ně přešly mnohokrát vojenské síly obou stran. Když po bitvě u Záblatí (1619) vpadlo do Libějovic císařské vojsko, bylo v obci boží dopuštění. Vše, co se jen dalo, bylo ukradeno. Ze zámku i ze stavení byla odcizena všechna výzbroj. Občanům libějovickým bylo násilím odňato dva tisíce měr obilí vymláceného a množství nevymláceného, dále 100 kusů dobytka, 700 měr sladu, 235 měr ječmene a 900 měr chmele, připraveného do pivovaru. Všechno bylo odvezeno do Českých Budějovic. (...)
Buquoyové (1620-1801)
Nové panstvo v Libějovicích, rod Buquoyů, bylo starou francouzskou rodinou, pocházející z hrabství artoiského. Psal se dříve "de Longueval" a "de Vaux". Ve století XVI. přešli Buquoyové do Holandska, kde Adrián de Longueval byl povýšen r. 1566 od Filipa II. do stavu hraběcího. Ve svém znaku mají červený štít a v něm tři šikmá modrá břevna, vyložená bílým popelínem. Na posledním břevně nahoře je bílý křížek.
Syn Adriánův Karel Bonaventura de Longueval baron de Vaux, hrabě de Buquoy se narodil v Arrasu r. 1571. Věnoval se službě vojenské. Ve španělském vojsku se stal generálem dělostřelectva a guvernérem Hennegavským. Roku 1614 přestoupil do služeb císaře Matyáše a později Ferdinanda II. Byl nejlepším císařským generálem. V našich zemích vedl r. 1618 císařské vojsko proti stavům. (...)
V bitvě na Bílé hoře vedl pravé císařské křídlo a rozhodl o vítězství císařských. Pro velkou finanční podporu a pro svoji udatnost obdržel od císaře Ferdinanda II. ještě před bitvou na Bílé hoře listinou ze dne 6. února 1620 statky Švamberské, mezi nimi i Libějovice. (...)
Po smrti Karla Bonaventury spravovala jeho české statky manželka Marie Magdalena až do své smrti r. 1654. Zemřela na Nových Hradech. Správy panství se potom ujal Karel Albert Buquoy. (...)
Z jeho osmi synů ujal se vladařství rodu Ferdinand hrabě Buquoy, jenž r. 1680 zemřel bezdětný, nastoupil na jeho místo Karel Filip hrabě Buquoy. (...) Z dalších pánů libějovických vynikl František Leopold Buquoy, který rodové panství v Čechách ještě více rozšířil. Když r. 1760 zemřel, nastoupil jeho syn Jan hrabě Buquoy, který svůj rod velice proslavil. Jan se narodil v Praze r. 1741. Byl nadaný a vzdělaný, a proto vstoupil záhy do státních služeb. R. 1767 se stal guberniálním radou a r. 1770 skutečným tajným radou. Avšak v roce 1771 vystoupil ze státních služeb a věnoval se výhradně správě svých statků. Všude na svých statcích zaváděl školství. Miloval chudinu, a kde jen mohl, tam ji podporoval. Nemohl viděti, aby někdo na jeho panství trpěl bídu. Proto též založil pro chudé a neduživé zvláštní ústav, který sám podporoval a vydržoval. Tímto ústavem se tak proslavil, že si jej císař Josef II. povolal do Vídně, aby i tam založil podobný ústav. To také učinil, a tak jak ve Vídni, tak i na mnohých jiných místech v Dolních Rakousích měli potom chudí své ústavy. Roku 1784 se stal nejvyšším správcem všech nadací a sociálních ústavů v říši rakouské.
Hrabě Jan měl však chatrné zdraví, a proto r. 1787 odešel na odpočinek. Za něho byly Libějovice odprodány rodu schwarzenberskému, v jehož držení zůstaly až do r. 1924. Hrabě Jan Buquoy zemřel 11. dubna 1803.
Zámek Libějovice Schwarzenbergové (1801-1924)
Největšího rozkvětu a zvelebení dosáhly Libějovice za správy knížecího rodu Schwarzenbergů. Libějovice odkoupil roku 1801 kníže Josef Jan Nepomucký ze Schwarzenberga v náhradu za statky, které ztratil konfiskací v říši za to, že nepřistoupil k spolku rýnskému. Tím se Libějovice dostaly pod panství slavného českého rodu na více než jedno století. (...)
Kníže Josef, jemuž se Libějovice velmi zalíbily, zvolil i je za své letní sídlo. Proto dal celý Nový zámek opraviti a zvýšiti o druhé poschodí. Též park byl za něho upraven a zveleben. Zemřel r. 1833 a mimo šest dcer zanechal po sobě tři syny. nejstarší, kníže Jan Adolf, narozený 22. května 1799, nastoupil ve správu panství. (...)
Kníže Jan Adolf, který se stal pánem v Libějovicích, proslavil se jako znamenitý hospodář. Při svých častých cestách do ciziny, hlavně do Anglie, nasbíral mnoho cenných zkušeností, které potom uplatňoval na svých statcích. (...)
Kníže Jan Adolf byl i velkým stavitelem. Jeho dílem je mimo jiné skvělý zámek Hluboká, farní kostel na Hluboké a pohádková rodinná hrobka v Třeboni. (...) O povznesení jižních Čech se Jan Adolf zasloužil i tím, že se přičinil o zřízení železniční dráhy Františka Josefa, jíž byla jižním Čechám otevřena cesta k obchodujícímu světu.
Tím vším se stal kníže Jan Adolf největším dobrodincem Libějovic, neboť co on pro svůj libějovický statek, pro usedlé občany a celé široké okolí vykonal, neučinil nikdo před ním a jistě také neučiní po něm. (...)
Kníže Jan Adolf zemřel ve vysokém věku r. 1888 k nesmírnému zármutku nejen svých poddaných, nýbrž i celých jižních Čech a všech upřímných Čechů. Jeho nástupcem a majitelem panství v Libějovicích se stal jeho syn Adolf Josef, který se narodil 18. března roku 1832. (...)
Kníže Adolf Josef se oženil 4. června r. 1857 s kněžnou Idou z Lichtensteina a vzdal se pak vojenské služby.
Téhož roku se ujal správy Libějovic, jež mu jeho otec postoupil. (...)
Kníže Adolf Josef miloval svůj libějovický zámek a velkou část roku v něm přebýval. Každého rána chodíval před snídaní bos v rose na trávníku u parku, jak mu poradil farář Kneipp ve Wörishofenu. (...)
Po smrti knížete Adolfa stal se pánem na Libějovicích jeho prvorozený syn kníže Jan ze Schwarzenberga. (...)
Když byla r. 1923 uvedena pozemková reforma v život, ztratil kníže Jan jak Třeboň, kde trávíval zimu, tak i svůj statek v Libějovicích. Polnosti, lesy a dvůr připadly státu a o zámku s parkem se mělo rozhodnout. Stát nejevil o něj nijaký zájem, poněvadž sám zámek s parkem byl pasivní.
Tak skončila pro Libějovice doba, kdy jejich majitelem byla šlechta, doba, která v dějinách této pošumavské vesničky bude vždy zapsána zlatým písmem.
