Historie obce Meziboří
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1398, kdy Boreš z Rýzmburka prodal panství hradu Rýzmburk, ke kterému ves patřila, míšeňskému markraběti Vilémovi. Od 17. století patřila ves Valdštejnům, kteří ji připojili ke svému panství Horní Litvínov-Duchcov, kde zůstala až do roku 1848. Po roce 1850 se Schönbach stal osadou města Horní Litvínov a v roce 1913 se osamostatnil.
Obyvatelstvo bylo převážně německé národnosti, proto byla obec po druhé světové válce téměř kompletně vysídlena. V roce 1946 zde zůstalo jen osm rodin, jejichž členové byli dočasně z odsunu vyčleněni jako nepostradatelní specialisté v průmyslu a hornictví. Místo původních obyvatel přicházeli přistěhovalci z vnitrozemí a ze Slovenska, kteří nacházeli především práci v uhelném průmyslu.
V roce 1949 padlo rozhodnutí vybudovat v Schönbachu (počeštěle Šenbachu) městečko pro učně v těžkém průmyslu. Postupně byly otevřeny internát pro učně chemického učiliště a učiliště pro hornice. V roce 1950 se upustilo od původního záměru vybudovat sídliště jen pro učně, ale místo toho se začalo s výstavbou běžného sídliště, především pro zaměstnance Severočeských hnědouhelných dolů a Chemických závodů v Záluží. Většina původní zástavby podlehla demolicím a namísto ní se vystavěla sídliště z cihlových, později panelových bytových domů.
V roce 1954 vznikly nové bytové domy, škola, sportovní hala, dům kultury a sportu. Počet obyvatel narůstal zejména stěhováním obyvatel ze zrušených obcí v Mostecké pánvi, např. z Dolního Litvínova, Růžodolu, Kopisty či Záluží.
V roce 1956 získala obec současný název Meziboří. O počeštění jména se uvažovalo již od roku 1948. Objevovaly se mnohé kuriózní návrhy jako Kmochov, Přemyslov, Rozmach, Zápotocké, Hornické Mladé nebo Fučíkov. K těm uměřenějším patřily Lesov, Potok, Potočná či Mezihoří. Schönbach - Meziboří 1398-1998, Praha 1998, nestránkováno
V roce 1960 se Meziboří stalo městem. V 60. let 20. století probíhal silný rozvoj města. Roku 1963 byla otevřena budova základní devítileté školy pro 1. - 5. ročník, jejíž třídy se do té doby nacházely v budovách učilišť. Budova pro druhý stupeň byla předána do užívání v roce 1967, takže žáci už nemuseli dojíždět do Litvínova.
V 70. letech se také snížil počet učilišť. Z některých internátů se staly svobodárny pro zaměstnance Dolů Vítězného února Záluží a Krušnohorských strojíren, z jiného pak rehabilitační středisko. V roce 1971 zde působily čtyři učiliště: Severočeských hnědouhelných dolů, Krušnohorských strojíren Komořany, Chemických závodů Záluží a Pozemních staveb Ústí nad Labem.
