Historie obce Damnice
Poprvé se objevuje zmínka o Damnicích ve 14. století, kdy se majetek stěhoval z jednoho kláštera do druhého nebo od jednoho feudála k druhému. Lidé byli považováni za majetek, takže se o nich nemluvilo.
Za třicetileté války (1618 – 1648) byl prostý lid téměř zdecimován. Lokalizace byla osídlena novým vlastníkem - klášterem zvaným Bruck. Lidé, nevolníci nebo nájemci se jmény známými ještě v roce 1946 jako Hawle, Huber, atd., byli nuceni pracovat (robotovat) pro své feudální pány. Vesnice byla znovu osídlena lidmi z údolí řeky Dyje z oblasti na hranicích mezi Moravou a Nižším Rakouskem. Dr. Wieder došel k tomuto závěru srovnáváním příjmení, jelikož písemná dokumentace skoro neexistovala. Tedy i české rodiny se tenkrát přistěhovaly, samozřejmě s povolením feudálního vlastníka, kterým byl klášter Bruck. Je téměř jisté, že se tito lidé museli přizpůsobit jazyku a rovněž svá příjmení přizpůsobit německy mluvící většině a tak se stali členem německy mluvící populace.
Havlíček Borovský byl první, kdo začal mluvit o vystěhování Němců z Čech, a Lohner zase ten, který hovořil o připojení českých okresů osídlených Němci k Německu. Později Havlíček a Lohner, nezávisle na sobě, došli k závěru, že národnostní problém by se měl řešit vytvořením okresů spojených ve federaci. Mnohem později, v roce 1905, se takový model uskutečnil v tzv. “Mährischer Ausgleich” v rámci Rakousko - uherské monarchie.
V roce 1868, kdy vypukla epidemie cholery, rozhodli se (a učinili slib) obyvatelé Damnic, že každý rok vykonají pouť do Rakouska do místa Maria Dreieichen. Od té doby tak činili rok co rok až do 2. světové války. Bylo zvykem, že z každého domu alespoň jeden člověk vykonal tuto pouť.
